Národní kulturní památka Důl Michal

Home
prohlídková trasa

Navigace

Výběr jazyka

Obsah

Prohlídková trasa není bezbariérová.

Instalace památky je řešena podle teorie tzv. posledního pracovního dne. Prohlídková trasa umožňuje shlédnout autentické vybavení a vzhled řetízkových šaten, koupelny mužstva, cechovnu, lampovnu, jámovou budovu, most pro pohyb mužstva z lampovny do jámové budovy a strojovnu s původním technickým zařízením, které představuje jedinečný soubor elektrických těžních strojů a kompresorů z období počátků elektrifikace. Tato zařízení jsou zachována na původním místě svého provozu ve zcela autentickém prostředí.
Prohlídková trasa sleduje cestu horníka od šaten až přímo k vlastní jámě v celé délce. Během prohlídky nahlédneme i do zajímavých expozic důlního měřictví a geologie, první pomoci, dispečinku atd.
1. okruh zahrnuje cestu horníka do práce, končí v těžní budově.

2. okruh pokračuje prohlídkou strojovny a kotelny. V rámci možností spouštíme parní stroj. Podrobnosti k provozu parního stroje jsou uváděny na titulní straně.

Známkovna (1. a 2. okruh)

Nová expozice
Pracovní směna horníků začínala příchodem do známkovny. Každý, kdo pracoval pod zemí, si zde vyzvedl svou osobní známku. Tyto známky můžete vidět na panelech. Jednotlivé barvy a tvary známek se liší podle směny a profese (specializace) horníka.

Řetízkové šatny (1. a 2. okruh)

Po příchodu do šatny se horníci převlékli do fáraček (hornický oděv). Každý pracovník měl přidělené dva řetízky (v hornickém slangu označované jako háky), jeden pro čisté, civilní šaty a druhý pro špinavé pracovní šaty. V řetízkových šatnách byly fáračky zavěšeny v prostoru, který byl dobře větrán a v zimě dokonce vytápěn, takže mohly lehce uschnout.
Ventilace šaten a koupelen byla přirozená, pomocí hřebenovité ventilační nástavby, která při pohledu z venkovní strany objektu tvoří zajímavou siluetu završenou malou věžičkou. Součástí těchto šaten bylo i oddělení pro technický personál vybavené vanami, tzv. štajgerské lázně.

Správní budova (1. a 2. okruh)

Důlní měřictví - expozice

Jednou z důležitých součástí každého dolu byla kancelář důlních měřičů. Můžeme zde vidět na třech pracovních stolech postupný technický vývoj této profese. Najdeme zde nivelační přístroje, anemometry, teodolity, mapy a spoustu dalších předmětů i drobností, které technici používali ať už k práci či pro potěchu oka. V expozici také naleznete zcela unikátní funkční exponát Pielerovy lihové lampy z roku 1897 vyrobené Karlem Broučkem v Mor. Ostravě, která sloužila k přesnému určení obsahu metanu v důlním ovzduší. Dochovalo se pouze několik kusů. Další jedinečný exponát na Dole Michal je teodolit z roku 1899 vyroben fy J. J. Frič.

Kancelář geologa - expozice

Geologové plnili na dolech důležitou funkci. Jejich úkolem bylo vyhodnocení geologického podloží dle zkušebních vrtných jader. Po té se určovala kvalita uhlí i místa k těžbě. Nachází se zde také originální dobové mapy důlního prostředí Dolu Michal.

První pomoc - expozice

Na každé šachtě se čas od času někdo zraní. Tehdy nastoupili zdravotníci a poskytli dělníkovi první pomoc. Instalace nám ukazuje jak asi vypadala lékařská ordinace, ale také místnost, kde byli horníci omyti před ošetřením. V krajních případech, kdy neštěstí bylo zaplaceno životem horníka, zde byly omývány mrtvá těla. Hlavním z důvodů byla pieta k mrtvému a ohleduplnost k pozůstalým.

Dispečink - expozice

Tato místnost byla od určité doby hlavním mozkem celého závodu. Dispečeři mohli sledovat aktuální polohu důlních klecí, zda nenastal někde výpadek energie, tlak, teplotu, ventilátory, chod kompresorů a různé jiné důležité informace o chodu šachty.

Výdejna svačin

Každý horník při nástupu na směnu dostal svačinu. Ta se skládala z husté polévky (na kterou si nosili dělníci zvláštní misku) a z pečiva s kusem uzeniny. Svačiny se pravidelně měnily po dnech. Jedna z možností svačiny byla například fazolová polévka a klobása s pečivem.

Cechovna

výstava "Dresden : Ostrava" v prostoru cechovny

Každý, kdo pracoval v podzemí, musel být před sfáráním do dolu dvakrát zaregistrován. Nejprve byl zaregistrován ve známkovně tím, že si vyzvedl svou známku a potom se musel nahlásit svému důlnímu dozorci – „štajgrovi“. Štajgr si zapsal všechny pracovníky, kteří spadali pod jeho dozor, a přidělil jim denní pracovní rozkazy. V této místnosti býval umístěn pro věřící také malý oltář se svatou Barborou - patronkou všech horníků.
Prostor je v současnosti využíván jako výstavní a přednáškový sál.

Lampovna

Zde si horník vyzvedl osobní svítidlo, zvané lampa. Lampa, tzv. „horníkovy oči“, musela být při vydání horníkovi nabita tak, aby vydržela svítit nepřetržitě min. 10 hodin, čelovky i 24 hodin. Při vrácení lampy museli pracovníci v lampovně vždy ověřit, zda nedošlo k jejímu mechanickému poškození, a nechat ji ve stojanu, kde byla dobíjena na potřebnou kapacitu. Lampy byly očíslované a číslo většinou souhlasilo s osobní známkou horníka. Vydávaly se vždy rozsvícené a zkušený horník poznal podle intenzity světla, zda je lampa správně nabitá. Manuálně pracující jako byli horníci, vozači, kolejoví pracovníci atd. používali většinou ruční lampy zvané „kýbl“, ale štajgři a ostatní technický personál používali tzv. „benzinky“, které zároveň sloužily ke zjišťování přítomnosti a koncentrace důlních plynů (methan, CO a CO₂). Trhací práce, uvolňování horniny pomocí trhavin (např. při ražení důlních chodeb) nemohly být prováděny, dokud štajgr nezkontroloval „benzinkou“ stav důlního vzduchu a nevyloučil koncentraci methanu, která by mohla vést k výbuchu v dole. Na přelomu 19. a 20. století, před vynálezem „benzinky“, se používali ke zjišťování přítomnosti důlních plynů malí ptáci (kanárci, čížci), myši a další drobní hlodavci. V padesátých letech byly potom ruční lampy nahrazeny „hlavovkami“ a „benzinky“ interferometry.

Těžní věž a těžní budova (1. a 2. okruh)

Dominantou dolu Michal je vzpěrová ocelová těžní věž vysoká 41,5 m. V horní části věže na tzv. plošině lanovnic jsou uloženy lanovnice, které vedou lana od těžních strojů do jámy. Těžní věž je opatřena zabezpečovacím zařízením, které zabraňuje přejetí dopravní nádoby (klece) do lanovnic a vzniku havárie těžního zařízení. Nad nejvyšší provozní polohou klece jsou umístěny koncové vypínače, které vypnou přívod el. energie do těžního motoru a spustí pojistnou brzdu těžního stroje bez zásahu strojníka. Elektrické koncové vypínače zareagují v případě, že klec přejela o 1,5 metru. Na hloubkoměru jsou potom umístěny mechanické koncové spínače, které se zapnou v případě, že by elektrické spínače nezareagovaly, klec jela dál a přejela 2,5 metru od nejvyšší dopravní polohy klece. Dalším bezpečnostním opatřením ve věži jsou tzv. „rozšířené průvodnice“, které zabrzdí klec tím, že se v nich klec „zadrhne“. Zařízení, které zabrání kleci ve zpátečním pohybu po přetržení lana způsobeném nárazem do nárazníkového roštu, jsou tzv. „sklopky“. Tyto jsou vysunuty do průjezdního profilu klece a ta se na ně při zpětném pohybu „posadí“.

Důležitou součástí těžní věže jsou nástupní plošiny pro horníky i vozíky na uhlí. Pro převoz materiálu se používala čtyřetážová a pro mužstvo tříetážová klec. Klec byla konstruována pro 42 lidí, tj. 14 lidí do každého patra.

První nástupní plošina tvoří tzv. „náraží“, kde jsou do klecí naráženy vozíky na uhlí; odtud název. Rozměrný důlní materiál (roury, důlní lokomotivy apod.), byl zavěšován pod klece. Jáma měla 19 pater a od povrchu po jámovou tůň měřila 670 m.

Do těžní budovy vstupují tři mosty; jeden slouží pro přechod mužstva z administrativní budovy k náraží a další dva spojují těžní budovu s třídírnou uhlí. Plně naložené vozíky procházely po tzv. plném mostě od jámy do třídírny uhlí. Poté, co zde byly vyprázdněny, se vracely po tzv. „prázdném mostě“ zpět k náraží.

K vybavení jámy patřilo také tzv. „lezní oddělení“, tj. soustava žebříků z nejspodnějšího patra až na ohlubeň (= místo, kde jáma vyúsťuje na povrch). Toto byla úniková cesta horníků v případě mimořádné události.

V současnosti je jáma v plné délce (hloubce) zasypána směsí cementu a elektrárenského popílku.

3. Úpravna uhlí (třídírna)

První třídírna uhlí byla postavena nejspíše počátkem 60. let 19. století po napojení na Báňskou dráhu v roce 1862. Jednoduchým systémem sít a pohyblivých sypů bylo dosaženo automatického třídění na hrubé uhlí, tzv. ořech a malé kusové uhlí. Nová třídírna uhlí byla postavena během přestavby celého areálu. Větší část této budovy byla situována do prostoru Báňské dráhy a vytříděné uhlí se mohlo rovnou sypat do železničních vagónů. Po určitých změnách a rozšíření z 20. a 40. let 20. století byla kapacita třídírny uhlí 130 tun za hodinu. Provoz strojů, třepavých sít, rozdružovadel a pohyblivých pásů byl plně elektrifikovaný. Třídilo se kusové uhlí, kostkové uhlí, ořech, krupice, prach, prorostlé uhlí, otěr a kámen.
(Třidírnou se neprovází).

Strojovna (2. okruh)

V budově strojovny a kompresorovny jsou umístěny stacionární stroje nezbytné pro provoz dolu. Strojovna byla vybudována během rekonstrukce celého objektu v letech 1912 – 1915 a demonstruje tehdejší ideu moderního vzorového dolu na elektrický pohon. Poprvé v dějinách ostravského revíru byly všechny důležité povrchové stacionární stroje plně elektrifikovány a umístěny v jedné velké prosklené hale. Objekt stojí vzhledem ke svým rozměrům a nebezpečí poklesů z poddolování na mohutných železobetonových základech.
V této budově nalezneme dva těžní stroje v samostatném oddělení, dále dva pístové kompresory, dva turbokompresory a dva elektrické rotační měniče (většina z nich byla vyrobena v roce 1912). Součástí vybavení strojovny jsou také dva mostové jeřáby vyrobené Vítkovickými železárnami v roce 1912.
Mimořádná historická hodnota dolu Michal spočívá kromě architektonické kvality původních staveb také v původním autentickém zachování celého areálu včetně technického vybavení a kvalitních řemeslných detailů (kování dveří, dlažby, obklady, skleněné maznice s reliéfy, výrobní štítky apod.).

Rotační měnič systému Ward-Leonard-Illgner

Soustrojí slouží ke změně elektrického střídavého proudu dodávaného ze sítě na proud stejnosměrný. Jedná se o třífázový asynchronní motor, napájející dynamo, vyrábějící stejnosměrný proud, pohánějící motor těžního stroje.
Nejdůležitější technické údaje:
· napětí: 3 000 V
· proud: 117 A
· otáčky motoru: 490 otáček za minutu
· rok výroby: 1912

Kompresory

Další stroje nezbytné pro důlní provoz jsou kompresory. Součástí expozice jsou dva pístové kompresory a dva turbokompresory. Všechny slouží stejnému účelu. Vyrábějí stlačený vzduch potřebný pro pohon důlních strojů jako jsou pásové dopravníky, vrtačky, sbíječky, důlní přenosné lampy a také pro pohon ventilátorů pomocného větrání. Kompresory se liší svou konstrukcí. Jako první zde byly instalovány kompresory Jaeger ETK 6,6 a EPK 6 č.1, vyrobené Spojenými strojírnami Smíchov s elektromotorem firmy Siemens-Schuckert z roku 1912. S rozšiřujícím se důlním provozem pak byly instalovány EPK 6 č. 2, Škoda Plzeň z r. 1927 a v roce 1930 ETK 30, jehož výrobcem byla 1. brněnská strojírna s motorem firmy Českomoravské závody Brown-Boveri, a. s. Praha.

Kotelna (2. okruh)

Budova kotelny prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Je zde zachován jeden plamencový kotel (původně 4) pro výrobu teplé vody určenou pro koupelny horníků.

V roce 2009 byl restaurován unikátní parní stroj. Je plně funkčí a od roku 2011 roztáčí dynamo fy Siemens z roku 1903.